Společnost

V této kapitole se chci pokusit popsat, že jsem okolní společnost v určitých vlnách vnímal velmi silně. Možná je to tím, že moje babička (Davidová) byla velká vlastenka, moje maminka leccos podědila a i my děti jsme vyrůstaly v národním uvědomění.

Přesto nás rodiče nijak politicky nesměrovali a k většině závěrů jsme si dospěli sami. Pravda je, že leccos se nám dětem usnadňovalo faktem, že máme otce faráře. To předurčilo, že jsem nebyl ani v pionýru, ani ve svazu socialistické mládeže a vůbec jsem byl politicky "podvyživený". 

Asi nejmarkantnější to bylo na vojně. Nastupoval jsem na mimořádný termín spolu s těmi, kterým někdo blízký emigroval nebo byl jinak nespolehlivý. Evidenční náčelník mi při nástupu oznámil, že jsem si nevyřešil náboženskou otázku (měl jsem na jazyku námitku, že to vidím opačně) a proto nebudu nikdy důstojníkem, na cvičení už půjdu jako normální svobodník (jednu pecku a kolejničky mi dát museli jako absolventovi vysoké školy) a že mi ještě ukážou atd. Legrační je, že potom, co Jana napsala do prezidentské kanceláře žádost, aby mě převeleli blíž k Praze, vymklo se to panu evidenčnímu náčelníkovi zcela z rukou. Zástupcem velitele útvaru pro politické věci byl úžasně líný major, který měl doprovázet do Prahy samostatný prapor na kladení kabelů na Bílé Hoře pro vojenské jednotky přehlídky a spartakiády. Ten si mě vyžádal jako svého pomocníka, protože u útvaru nikdo nevěděl, co se mnou (na důstojníka jsem nesměl a jako voják jsem byl asi nepoužitelný) a oni mu mě dali. Tak se ze mne stal zástupce zástupce velitele praporu pro politické věci. Měl jsem vést politická školení mužstva (tzv. PŠM), což jsem nahradil četbou sportovních zpráv z tisku a zajišťováním návštěv koncertů, divadel a plavání v Podolí. Všechno se provalilo až když přijely spartakiádní jednotky a já jsem šel za náš prapor na jakýsi politický mítink. Nejdřív mě tam stráž nechtěla pustit, protože snad nejnižší šarže tam byl plukovník a mě se tenkrát říkalo "nejstarší svobodník varšavské smlouvy", ale když jsem sdělil funkci, byl jsem vpuštěn. Pak jsem byl naopak u politických funkcionářů středem pozornosti, protože představa zeleného mozku: svobodník a taková funkce, to musí být jeho otec snad tajemník ÚV KSČ. Opatrně se mě ptali na stranickou funkci, napětí vzrostlo, když jsem řekl, že žádnou nemám ("tak to bude někdo od vnitra!"). Otázky mi byly směšné a bylo mi jich tak líto, že jsem jim otevřeně řekl, že nejsem člen strany, nejsem ani kandidát a nejsem ani člen SSM, protože mám otce faráře. Vzpomínám-li si dobře, že lapali po dechu, ale ani na mne nemluvili nějak ošklivě, zato můj major to schytal a okamžitě ho odveleli zpět do Lipníka, já zůstal, ale PŠM jsem už vést nemusel.

V zaměstnání jsem míval vždy poměrně důležitou pracovní pozici (zpravidla vedoucí systémový programátor) a málokdy jsem uznával nějakou vrchnost. Když jsem si přečetl, že účast v ROH (revoluční odborové hnutí) je nepovinná, byť tam platí příspěvky celý národ, vystoupil jsem z něho. Bylo to v Tesle Pardubice a vzpomínám si, že z toho byl hrozný bugr a několikrát mě někam volali, abych vysvětlil, proč to chci udělat. Byli dost bezmocní, když jsem tvrdil, že z toho nic nemám, že stejně do žádného rekreačního zařízení ROH nejezdím a že nevidím důvod, abych byl někde jen formálně. Ve stejném duchu jsem se vyjadřoval na témže pracovišti, když jsme sametově revolucionařili a na důkaz jak zodpovědně vidím fungování firmy jsem na vedoucího a hlavního politického pracovníka podal trestní oznámení pro ekonomické poškozování Tesly (amnestie prezidenta to ukončila dřív, než se to dostalo do dalšího kola vyšetřování). Asi proto, že leckdo v okolí zaregistroval má buřičská vystoupení při mítincích, v prvních volbách do městského zastupitelstva jsem dostal překvapivě tolik hlasů, že jsem přeskočil i jako nezávislý řadu kandidátů před sebou a byl jsem zvolen. Celé období jsem se zcela naivně pokoušel hájit podle mého dobré věci a bránit křivárnám - obojí se mi málokdy podařilo, neboť jsem nepostřehl, jak se skutečná politika dělá a že bez zákulisních spletenin se nic nikdy neprosadí. Tak jsem snad pomohl vyřešit alespoň několika lidem bydlení (byl jsem v bytové komisi), pomohl jsem ustavil městskou policii (komise pro bezpečnost) a jako oddávající jsem dohlížel nad uzavřením značného množství manželství (využíval jsem této příležitosti ke křesťanské osvětě v této oblasti a protože jsem nikdy nemluvil z listu, chodívali se prý tam na mne jako kuriozitu dívat pracovníci z magistrátu).

Nadále se zajímám o dění ve společnosti, ale už nikdy nebudu do těchto sfér zasahovat jinak než řadový občan, tj. jako volič. Nemám rád komunisty, republikány, sociální demokraty, lidovce, koaličníky a z té výběrové bídy nejčastěji souhlasím s názory ODS. Zvláštní lítost, možná soucit, ale spíš úsměv mne jímá při pohledu na jepičí snažení některých pro mne i známých jedinců, kteří se domnívají, že obrátí chod politických dějin založením nové strany. Já jsem v žádné straně nebyl a nevidím důvod, proč bych do nějaké měl dnes lézt.